Divné pozice – jak bolest ovlivňuje chování koček?

🔸 V ordinaci to často nepoznáte

Vybavíte si, kdy Vás naposledy něco pobolívalo, či nás třeba jen tlačil pásek?

Pokud jste však právě řešili něco jiného (třeba na koberečku se šéfem), či jste se nenacházeli zrovna v bezpečném prostředí (na stresující návštěvě u lékaře), tyto nepohody jakoby vymizely, či jste svoji nepohodu přirozeně nemohli projevit ve stejné míře, jako doma. Jak to?

Ve skutečnosti dokáže mozek pomocí vlastních chemikálií její vnímání utlumit, pokud jde o skutečně intenzivní prožitek. Proto jsou například zvířata schopna utéct např. po útoku do bezpečí, a až poté zjistit, jaká všechna zranění utrpěla… A proto se může kočka v ordinaci chovat, jako by ji nic nebolelo, přestože doma křičela bolestí, kulhala, nežrala, či „bez důvodu“ napadala Vaši choť.

Patrně je totiž pro kočku domov prostředí, kde si projevení nepohody může dovolit. Ordinace však z pohledu kočky obvykle není místem, kde se cítí bezpečně. Proto (viz schéma), může bolest méně prožívat či ji jen nebude chtít tolik ukazovat.

Navíc – v ordinaci obvykle netrávíte hodiny v kuse – a během 10 minut, s respektem k výše uvedenému, tedy chování nemusí být pozorovatelné vůbec! To, že v ordinaci veterinář z chování zvířete okamžitě nepozná, že trpí například bolestí kloubů, nemusí být selháním. Ono to zkrátka dost dobře často poznat ani nejde.

Momentální pocit strachu však není jediným důvodem, proč kočka v ordinaci bolest málokdy „ukáže“. Také je možné, že se s Vámi cítí bezpečně a dobře, a proto se na sebe může více naladit a více si potíže uvědomovat (a ano, o tom, že můžeme tímto prožívání bolesti kočkami dokonce posilovat se v oboru mluví také). Právě proto mohou být projevy bolesti před Vámi více zjevné.

Některé potíže – typicky ty pohybového aparátu – se také zhoršují například po delší nehybnosti kočky. Třeba kočka leží a spí, když jste v práci, a pak najednou vyskočí při Vašem příchodu. Takové rychlé rozhýbání hodiny tuhnoucích kloubů musí bolet jako čert!

🔸 Ale ona nevypadá, že trpí… fakt?

Kočka s bolestí snaží vypořádat „po svém“ – v přírodě si taky prostě neřekne, že ji dneska bolí kyčle, a tak na lov kašle a pojde hlady, či že se jí nechce utíkat před liškou a tak se nechá sežrat. Prostě se se svou nepohodou, alespoň dokud a pokud je toho schopna, musí nějak popasovat.

Prostě – jestli chceš přežít, musíš fungovat.

☝️ Proto si toho, že kočka může trpět bolestí, nemusíte všimnout. Protože:

• Dokud je schopna se s bolestí popasovat, funguje celkem normálně. Případně projevuje problémové chování, ale třeba by Vás nenapadlo, že právě kvůli bolesti.
• Bolest prožívaná při tomto chování může být stále „levnější“ volbou, než se chování nedopustit. Třeba když se chce vymočit do oblíbeného záchodu, ale musí při tom nepohodlně zvednout artritickou nožku, udělá to i přesto, že to bolí. To tedy logicky neznamená, že dokud nečůrá na postel, nic ji nebolí.
• Emoce jsou proměnlivé, a to i u koček. Obvykle ani my ani kočky nemyslíme celou kapacitou mozku na jednu jedinou věc (bolest kloubu), ale řešíme a prožíváme i jiné věci.

Rozhodování, čemu se budu věnovat a čemu ne, je obyčejnou prioritizací, kterou využívají také kočky. Časem – či třeba sezónně – však může být cena/bolest za dané chování již nesnesitelná, a obvykle až v tomto případě člověk vypozoruje větší změny v chování kočky. Třeba začne čůrat mimo záchod.

Pravdou však je, že nemusíme čekat až na okamžik, kde se kočka s bolestí již nedokáže nadále vypořádávat, aniž by slevila z naplňování svých potřeb. Viz další část 👇.

🔸 Majitelé to neslyší rádi

Když se mě pan Veselovský v rozhovoru pro DVTV zeptal, zda se jeho kocourek zaujímáním zvláštních pozic snaží napodobit lidské chování, orosila se mi záda:

Je totiž skoro nemožné uhodnout správnou odpověď, když vidíte pouze jednu fotku, na které si číča hoví v „gaučové“ pozici. Rychle jsem si proto projela všechny možnosti a vysvětlení a vybrala právě to, že i za tímto líbivým a vtipným chováním může stát zdravotní obtíž. I když to lidé obvykle neslyší rádi.

Když totiž klient není přesvědčen o tom, že by kočce něco mohlo být, případně si i přes moji veškerou snahu vezme doporučení jako výtku, že něco zanedbal, nastávají obvykle složité situace. Zvláště v případech, kdy kočka (slovy majitele) „jen nerada skáče na poličku, i když tam dřív byla často“, či jen „hází americký úsměv“ (o tom se rozepíšu víc).

Ještě než pracuji s kočkou, a zvláště s kočkou, která by mohla trpět bolestí či fyzickou nepohodou, posílám ji k veterináři. Když se ukáže, že je zdravá, tak nejhorší co se může stát je, že si prostě udělá výlet. Když však podezření, že může trpět, neprozkoumám, hrozí, že bude trpět nadále. Raději se tedy „spletu“, než abych něco neprozkoumala a věc podcenila.

Mimochodem, za velký úspěch obecného snažení považuji to, že tam majitelé koček občas zamíří automaticky sami, a až pak jdou za mnou. To je přístup na jedničku! 👍

🔸 Kočičí „divnopozice“ nejsou jediným výstražným znamením ⚠️

Ve volně dostupném odbornému článku, který publikovala má milovaná alma mater University of Lincoln ❤️ (článek zde), se dočteme následující:

„Většina veterinářů je obeznámena s projevy bolesti jako např. prohazování noh ve stoje, abnormální styl chůze, opírání se o stěny a předměty, bezdůvodné zastávky během chůze či náhlé „zamrznutí“ zvířete, zaujímání zvláštních pozic při sezení či ležení, nečistotnost (močení či defekace mimo toaletu), nadměrné a především nahodilé lízání/kousání/škrábání určité oblasti na těle, které může být doprovázeno vokalizací či cukáním kůže.“

Dle článku od Veroniky Rodriguez (zde) však lidé preventivní veterinární prohlídky docela zanedbávají. Záměrně vybírám český zdroj této informace, jistě ale najdete dost údajů také v zahraniční i odborné literatuře. K tomu můžu říct jen to – prostě tam s kočkou choďte.

Co se nezvyklých postojů a posedů zvířat týče, tak Daniel Mills, přední evropský odborník na klinické chování zvířat a vedoucí mé diplomové práce, pak v podcastu pro Canine Arthritis Management zmínil zajímavý poznatek:

Lidé mají tendenci považovat některá chování zvířat za normální, pokud se s nimi setkávají dostatečně často.

Opět si také vypůjčím článek z University of Lincoln (D. Mills je jedním z autorů):

„Stále více a více si uvědomujeme, že některá chování zcela běžná u určitých plemen (či typů) zvířat mohla být znormalizována do té míry, že jejich klinický význam je zcela přehlížen.“

S tím se de facto shoduje poznatek Rohdina, C. a kolegů (2018), kteří zkoumali tzv. líný posed mopsů:

Více než 3/4 mopsů, u kterých byl pozorován zvláštní posed (tzv. „lazy sit“, kdy má pes jednu nohu složenou pod tělem), také vykazují abnormality chůze. Tito psi pak bývají podráždění, nechtějí chodit na procházky či nejsou schopni ani povyskočit. Zároveň vykazovali další chování, které mohou poukazovat na prožívanou bolest – abnormální škrábání oblasti hlavy a krku, tzv. „air licking“, kdy pes vystrkuje jazyk a olizuje prázdný vzduch či jakoby chňape ústy po neexistující mouše (ukázka zde, pozn. autorky).

Tudíž lidé – a nejen lajci – stále považují za roztomilé napodobování lidského chování, a tak se rozplývají, místo toho, aby vzali psa k veterináři…

Dojít k tomu, že kočku něco bolí, není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát podle tohoto článku, navíc i odborník s tím může mít problém. Proto na sebe neklaďte přemrštěné nároky a raději vyhledejte pomoc odborníka.

🔸 Ani veterináři to často neslyší rádi

Mnoho případů vyžaduje naši úspěšnou spolupráci. A moje úcta a respekt k dovednostem (a výdrži) veterinárních lékařů je bezbřehá. Ono totiž být veterinářem není žádný med, přesto jsou to často doslova andělé v bílých pláštích.

V zájmu věci však musím podotknout, že někdy lze narazit i na veterináře, kteří řešení nespecifických potíží považují za zcela zbytečné.

I mně s těžko se tyto nové koncepty a poznání vnucují člověku, který je sice velmi zkušený, ale vzdělání získal třeba před více než 20 lety.

Jedná se však o výjimky, naštěstí. Pokud však narazíte na tento přístup a o zdraví a pohodu své kočky máte obavy, může být dobrý nápad požádat o druhý názor jiného veterináře.

🔸 Jak bolest odhalit dříve, než kočku převálcuje?

Úžasná paní veterinářka Hannah Capon na anglickém portálu caninearthritis.co.uk sdílí s majiteli zvířat poznatky o artritidě (bolavé degenerativní onemocnění kloubů). Vytvořili také úžasný dotazník, který si můžete vyplnit sami, je však pouze v angličtině. Alespoň to základní však napíši sem:

• Zvládá kočka bez potíží a bez zaváhání vyjít/sejít schody či vyskočit na vyvýšené předměty (poličky)?
• Překračuje kočka menší schůdky/prahy bez potíží i zaváhání?
• Když kočka uléhá, najde pohodlnou pozici bez potíží a rychle? Dokáže vlézt do svého pelíšku bez potíží?
• Pokud odpočívá a rozhodne se změnit pozici, činí tak bez potíží či zaváhání?
• Pokud ráda a běžně navštěvuje sedačku/skáče na stůl či za Vámi na postel, vyskočí a seskočí bez potíží?
• Padání z postele či poličky během spánku se neděje buďto vůbec, nebo jen velmi ojediněle?
• Žere a pije obvyklým tempem a v pohodlné pozici?
• Když vykonává potřebu, drží dobře rovnováhu? Zaujímá pouze obvyklou pozici?

Pokud si na nějakou z následujících otázek odpovíte „NE“, doporučuji podniknout akci, nad rámec pravidelné preventivní prohlídky! Původní dokument volně ke stažení a další tipy naleznete zde (v angličtině).

Dojít k tomu, že kočku něco bolí, není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát podle tohoto článku, navíc i pro odborníka to může být oříšek 🌰. Proto na sebe neklaďte přemrštěné nároky a raději pomoc odborníka vyhledejte.

🔸 Jak diagnostiku veterináři ulehčit? Natočte to! 🎥

Nedoporučuji však veterinárnímu lékaři předkládat třeba 5 hodin dlouhý záznam, také je to jenom člověk, a čas na prohlídku je obvykle omezený.

Sepsala jsem proto článek o tom, jak na video takováto chování zachytit (a jak jej odeslat).