Klinické chování zvířat, tedy obor, který slouží k řešení problémového chování mazlíčků, jsem studovala po boku trenéra armádních psů, veterinářů, i absolventů jiných „zvířecích“ či etologických oborů. Každý z nás přinesl do plénu trošku jiné zkušenosti.
Jak se můžete přesvědčit třeba zde, veterinární péče je při řešení spousty potíží nezastupitelná. Pokud mě však již nějakou chvilku sledujete, pak tušíte, že pouze práce v ordinaci nestačí.
Kočičím „psychologem“ nemůže být každý
Veterinář není kočičí psycholog. Kočičí „psychologie“, jak jsou u nás podobné služby známy, jsou od těch veterinárních samostatným specializovaným oborem. Samozřejmě spolu souvisí. Kupříkladu, stejně jako Vás váš obvodní lékař zašle ke stomatologovi či třeba právě psychologovi, veterinář Vás může při řešení potíží poslat také k odborníkovi „na chování“.
Také veterináři si tedy právě studiem zmíněného oboru doplňovali vzdělání právě v této oblasti, aby se mohli také pouštět do řešení potíží. Stejně jako lidé bez veterinárního vzdělání.
Dobrý odborník Vás za veterinářem nejdřív pošle
Mojí prací není léčit nemoci, musím však poznat, že se něco děje – ať už přímo či nepřímo z jiných projevů či událostí – a člověku vyšetření zvířete doporučit. Vedení se pak ujímám při práci s majitelem a zvířetem mimo ordinaci. Neznamená to, že bych veterinární problematice nerozuměla, jen je má „gesce“ jaksi užší, specializovanější.
Jak tedy postupovat při řešení potíží?
Je na Vás, zda hledáte člověka s širším rozhledem, ale méně „hlubokým“ záběrem, či člověka, který se zajímá o jeden jediný obor do hloubky.
Opět Vás tedy odkážu na tento článek. Naleznete tam tři kroky, které Vás jistě dobře navedou, kdy a kam jít. Případně si můžete prohlédnout přehled veškerých možností, včetně těch alternativních, a to zde.