Máte pocit, že jinak než tresty kočku z linky nedostanete? V tomto článku nabízím směr, kterým se můžete vydat místo toho.
Bakterie a další vetřelci
Myslím, že se kočkaři dělí minimálně na tyto dvě skupiny – ty, kterým když kočka olíže máslo z chleba, tak ten chleba prostě ještě jednou namažou a sní. Ty, kteří, když jim kočka udělá hnědé „razítko“ na polštáři, prostě ho otočí a spí dál.
Pak jsou tu ti druzí, kteří v kočce vidí továrnu na patogeny. Někteří lidé prostě kočku na lince opravdu nechtějí, a je třeba to respektovat. Někdy jde doslova o bezpečí kočky, třeba při vaření. To je celkem jednoduché pochopit. Těžší otázka však je, jak jim pomoci.
První otázkou, kterou si musíme zodpovědět je, proč to ta kočka dělá?
Co kočku na linku táhne? Důležité
Kočka je oportunistický druh. Kočičí strategie přežití jsou pak relevantní doma stejně jako v divočině. Těžko si představit, že by lesní kočka nechala ležet chutné sousto ladem kvůli myšlence, zda náhodou někoho neurazí, když si nabídne. Zčásti to sdílí i s naším druhem – prostě když tušíte příležitost něco ukořistit, bylo by hloupé ji alespoň neprozkoumat, nebo ne? Proto si samozřejmě může nabídnout kus masa z prkénka (ze svého pohledu).
Některé kočky jsou tedy prostě jen zvědavé, případně vítají možnost dalšího vyvýšeného prostoru na své 3D mapě (protože jak víme, kočky prostor využívají jinak než lidé).
To nás vede ke znepokojujícím závěrům:
- Kočka neuvažuje o tom, zda to, že vyžere maso z hrnce nějak ranní Vaše city.
Neznamená to, že se Vás či Vašich reakcí nemusí začít obávat. Je otázka, zda chcete v očích kočky vystupovat jako zlý polda. - Pokud chcete, aby kočka linku nenavštěvovala, bude třeba pracovat s motivací, která ji tam táhne.
Jen potlačování stačit nebude, zpravidla se pak problém jen vyvrbí jinde/jinak.
Jak ji to tedy odnaučit?
Tak zní jedna z psychologických her začíná jednoduchým rozkazem:
„Nemyslete na slona!“
Na co však nejspíš budete myslet? No na slona. Protože čím více se snažíme na věc nemyslet, tím více na ní myslíme. Přitom by bylo mnohem elegantnější říci: Mysli na žlutou kachnu!“, a sloní obraz by nahradila kachna.
S tréningem a různým odnaučováním je to podobné. Místo toho, abychom se tréninkem snažili kočce sdělit: „Neskákej!“, je mnohem lehčí sdělit, co má kočka udělat místo toho. Třeba si sednout.
Používat etické principy není selháním Vaší autority. Tréning zvířat je
naproti tomu naprosto pragmatickou a logickou cestou – i v přírodě se kočka učí, a to aniž by ji někdo musel pohlavkovat!
Jak začít? Potřebujete klikr?
Při klasickém podmiňování slouží „klik“ (který klikr dělá) jako tzv. bridging stimulus. Znamená to, že pomocí kliknutí můžete označit, že právě v tomto okamžiku kočka dělá to, co po ní chcete, a že za to pak také dostane odměnu.
Vlastnění pomůcek z Vás ale trenéra neudělá. V pohodě se obejdete bez nich. Použití klikru je podle mě navíc spíš módní záležitostí, navíc nepřináší pouze benefity. Můžete si taky pustit video:
Proč klientům klikr nedoporučuji:
Na začátku je třeba chování odměňovat velmi často. Klidně i mimo tréninkové seance. A co když třeba půjdete na záchod a najednou uvidíte, že kočka provádí chování, které ji chcete naučit? Načasování je všechno, a proto nemá smysl utéct a hledat klikr, abyste označili, že to dělá správně. Klikr tedy nemusíte mít vždycky u sebe. Co však většina z nás vždycky „u sebe“ má, je hlas.
Místo kliknutí si tedy raději vymyslete slovo, které nepoužíváte příliš často. Před pandemií jsem doporučovala slovo Čína. Je výrazné, krátké, a většina z nás ho (alespoň předtím) dokázala říct pokaždé podobně, bez větších emocí. A můžete začít klidně rovnou, nemusíte nic kupovat.
Jak kočku naučit, že dané slovo – nebo kliknutí – znamená odměnu, abyste to vůbec mohli při tréninku využít? Skvěle to sepsala Bára Tomczik v tomto článku. Až poté, co toto chování kočka zvládá, můžete s tréninkem vůbec začít.
Jak v tréninku pokračovat?
Způsob tréninku a jeho cíl není uniformní pro každou situaci, proto nemám aspiraci napsat článek dlouhý tisíc stránek na každou z nich, a raději Vás navedu buďto na své poradenství, anebo opět na článek skvělé Báry Tomczik, která napsala skvělý článek na téma tzv. shapingu: Hra na trenéra a zvíře.
Jak jsme shaping použili v praxi se dočtete v příkladu:
Případ č.1:
Klientka si nepřála, aby Mourek chodil na linku, když vaří. Lezl jí na prkýnko pro kus masa, a klidně by se prošel po rozpálené pánvi. Mimo vaření jí ale kocour na lince nevadil. Kocourka jsme tedy vytrénovali, aby dokázal na povel chvíli ležet na měkkém ručníku, který byl umístěný kousek od linky.
Přirozeně bylo třeba začít tak, že se kocourek naučil na zvuk klikru, který chtěla paní používat. Poté jsme kliknutím označovali jakýkoli posun kocourka směrem na měkkou podložku. Vždy platí, že platíme jen za to, co chceme, a neplatíme za méně, než se nám již podařilo získat. Jakmile tedy kocourek přiblížil packu k podložce, paní klikla. Udělal to znovu, klikla. Když pochopil, že na podložce nechceme jen jednu packu, ale raději dvě, a pak že raději tři než dvě, a že chceme, aby seděl, aby ležel a tak dále, odměňovaly jsme v závěru již jen přítomnost na podložce, a pak nejen toto, ale také to, že na ní vydržel (nejdřív kratší a pak delší čas). Zároveň se ale vyplatí nechtít po kočce příliš velké kroky najednou – ona přeci na začátku vůbec neví, co po ní chcete.
Výsledkem byla spokojená kočička na podložce a spokojená majitelka, která vařila v klidu. Díky dobře vedenému tréninku se z celé události stal milý rituál. V případě, že klientka krájela kuřecí a další věci, které měly pro kocourka mnohem větší hodnotu než pamlsky, tu a tam mu kousek masa hodila. Sice je zezačátku nutné chování odměňovat konzistentně, ale později může být žádoucí udělat z toho trošku loterii.
Takže stačí, když to tak zopakuji?
Vím, že někteří z Vás možná v zoufalství hledají triky a tipy, či alespoň univerzální návod. A on tak tento příběh skutečně vypadá, že? Co však člověk nevidí je ta spousta práce a jemných úprav, které jsme museli udělat, než jsme se dostali k cíli.
Kromě motivace kočky pak záleží také na tom, jaká je Vaše představa o výsledném chování. A také na tom, jak to naučit právě konkrétní kočku. Doporučuji to tedy nedělat sám/sama. Trénink zvířat je nejen samostatnou profesní disciplínou, ale také uměním.
To, že to není sranda, můžete navíc vyzkoušet na vlastní kůži skrze hru na trenéra a zvíře:
- Jděte třeba s kámoškou na louku
- Naučte kámošku, že klikr znamená odměnu – „naklikejte ji“ (viz část o klikru)
- Neříkejte jí předem, jaké chování po ní budete chtít.
- Řekněme, že po ní budete chtít, aby stála na jedné noze a houkala. A jako komunikační prostředek máte pouze kliknutí.
Jak na to půjdete? A přesně o tom trénink kočky je. Ani pro kočku to není sranda.
Pár dalších situací a jak jsme je řešili
Případ č.2:
Klientce vadilo, že kocourek chodí vyjídat zbytky z talířů, které po obědě nechávají na lince. Někdy i zvracel, přeci jen není lidské jídlo pro kočku to pravé. V tomto případě bylo řešením spíše zbytky jídla uklízet – protože nechat kus kuřecího na lince v hodiny prázdné kuchyni je pro každé zvíře velkým pokušením a málokteré odolá. Na trénink navíc neměli čas (a aby kočka tzv. odolala i za Vaší nepřítomnosti, to už musí být trénink skutečně intenzivní a perfektní).
Případ č.3:
Kocourek trávil na lince hodiny a odmítal z ní slézt. Dokonce na ni kálel a močil. V tomto případě totiž byla kuchyňská linka posledním útočištěm kočky. Mnohokrát jsem zažila číči, které na lince doslova bydlely, protože na zemi jim hrozily opakované útoky od ostatních koček. Mnohdy na lince i močily… Takové situace tento článek neřeší.
Co musíte při tréninku kočky zvážit?
- Úspěch tréninku není odpovědností kočky. Pokud se to nedaří, je chyba na Vaší straně a musíte na to jít jinak.
- Kočka se nevydrží učit hodiny v kuse. Pár minut denně stačí.
- Starší kočky se mohou učit pomaleji. Viz článek přímo o nich.
- Nepozorný trenér se může dostat do bludného kruhu, či kočku frustrovat.
Třeba když odměňuje to, že kočka za odměnu seskočí z linky dolů (což je logické), ale kočka to pochopí tak, že je žádoucím chováním lezení nahoru a skákání dolů. Je to pak pouze otázkou niancí, avšak dost podstatných.
Pokud se ocitnete v situaci, kdy ani po pár dnech stále nevidíte výsledky, je velká šance, že Vám něco uniká. A i když svoji kočku netrestáte ale vlastně ji jen odměňujete, i tak se dá kočce uškodit. Frustrace je reálná věc – a jak víme – není vůbec příjemná.
Poděkování a vzpomínka na Báru
Bára Tomczik, kterou v tomto článku nejednou zmiňuji, byla perfektní trenérkou psů, bohužel již není mezi námi. Byla jedním z mála lidí, kteří psům (a kočkám) skutečně rozuměli, stála však nohama na zemi. Svoji práci dělala perfektně a dokázala věci i skvěle vysvětlit. Moc se mi po ní – a jejích moudrech – stýská, děkuji však za to, že je stále možné odkazovat na její články.
Bc. Kateřina Štiblická, MSc.
expertka na kočky