Může to vypadat, že trénink pro doslovnou kočku domácí, která nikam moc nechodí a je pouze doma, není potřeba. Není to tak, a toto bohužel není jediný mýtus, který trénink koček obestírá. Zkusme proto možné přesvědčení, že vaše kočka trénink nepotřebuje – či že byste jí tréninkem brali svobodu – podrobit zkoušce!
Mýtus č.1: Trénovat se dají jen psi nebo koně
Nemusíme příklady čerpat jen z filmů, ale třeba v Jurském parku Owen Grady trénuje raptory, ve známém dramatu Zachraňte Willyho zase chlapec trénuje kosatku… úplně v pohodě stačí vyjít ven a rozhlédnout se. Druh, který by nedokázal reagovat na vnější okolnosti, tam neuvidíte!
Pokud by toto jako argument nestačilo, pak jen zmíním, že se dají trénovat i ryby, a že želvám zabere jenom jedno dvě opakování, než pochopí, že půjdou-li směrem k zelenému papíru, dostanou dobrotu, půjdou-li ale k oranžovému, nedostanou nic (vlastní zkušenost).
Samozřejmě to platí i pro kočky: Kočka sama sebe „trénuje“ – celý život se učí na základě odměn a zklamání.
A jak můžou někteří mí klienti potvrdit, některé to dohání k dokonalosti. Je tedy na čase smířit se s tím, že člověk není jediný, kdo se učí, a dokonce k učení zvířete nejsme vždycky potřeba. Trénink je ale právě o tom, že tuto úžasnou schopnost zvířat efektivně využijeme v oboustranný prospěch.
Mýtus č.2: Je to příliš složité
Někteří mí klienti přicházejí na úvodní konzultaci s pocitem, že je trénink složitá disciplína. Mívají pocit, že jim na to chybí potřebné dovednosti či že je vyhrazen pouze skutečným trenérům zvířat, a často je matou různé pojmy a metodiky.
Já s tím vlastně napůl souhlasím. Tedy s tím, že je dobré mít před tréninkem pokoru. A považuji proto za důležité, aby si tréninkové zásady a dovednosti majitel kočky dostatečně osvojil, než se do toho pustí, a ideálně se to tedy naučil od někoho, kdo tomu rozumí.
A aby byl trénink, zvláště řešíme-li jeho pomocí nějaký problém – např. strach z cest na veterinu – krok po kroku dobře naplánován a předešlo se tak nejen zdržení a frustraci, ale především aby vedl ke kýženému výsledku (a kočka se např. dala ošetřit, což je naprosté gró pro její zdraví a pohodu).
Pokud jste ale ochotni se učit a máte upřímný zájem, naučíte se to.
Mýtus č.3: Trénink je drezúra
Co se vám při slově „trénink zvířat“ vybaví jako první? Je to border kólie skákající přes překážku? Je to jezevčík, který si na povel sedne? Nebo asistenční pes, který bezpečně převede slepce přes přechod?
Jistě vidíte rozdíl mezi pejskem, který si sedne, když mu řekneme, a komplexními dovednostmi, kterým se musel naučit asistenční pes. Co se koček týče, osobně vidím smysl v tréninku „pro život“. Tedy jak ve světe existovat bez menších potíží.
Nechceme cirkusovou kočičku, která bude celý den plnit pokyny a chovat se dle našich představ. Chceme sebevědomé a klidné zvíře, které zvládne život levou zadní.
Mýtus č.4: Kočku trénujeme jenom kvůli svému egu
Naopak. Trénink bývá součástí odborného řešení následujících potíží, které kočku můžou trápit (výčet není konečný):
🚗 Strach z cestování
Agresi na veterině těžko vyřešíte až v ordinaci. Navíc kočky, které mají s návštěvou veteriny potíže, jsou zvýšeným rizikem pro personál i samy pro sebe. Taková kočka se pak k lékaři dostává méně, než je třeba, a to není správná cesta. Naučit kočku jak být v pohodě ještě vstoupením do přepravky – a pak tuto pohodu udržet – však cestou je.
🪥 Trénink na stříhání drápků a čištění zubů
Podobné činnosti sice i kočka, která je moc nemusí, „nějak“ zvládne, ale proč ji v průběhu života průběžně stresovat, když to není nutné a stačí to natrénovat? Nehledě na to, že se spoustě koček právě z důvodu neexistujícího tréninku nečistí zuby, což je doslova zdravotní hazard…
🎇 Strach z ohňostrojů
Vědomí, že se může – a ví jak – uvolnit i během ohňostrojů – protože i když je to jen jednou ročně, může to kočku „rozhodit“ i na delší dobu a není tedy žádoucí, aby se musela schovávat a bát se.
🍗 Kradení jídla, noční buzení…
Řešení těchto a podobných chování, které brání úspěšnému soužití může také zahrnovat prvky tréninku. Sice při vyjmenovaných chováních kočka trpět nemusí a děláme to tedy předně pro nás, dobrý vztah s námi je však pro kočku životně důležitý. Proto to děláme i pro ni.
Trénink má tedy dalekosáhlé aplikace a může kočce doslova zachránit život. Není ale nic špatného na tom naučit ji dávat pac – když to oba baví. 😉
Mýtus č.5: Trénink je překrmování pamlsky
Jedna z mých klientek odmítla trénovat malé štěně se slovy, že trénink viděla u mámina psa a že to bylo jenom soustavné krmení pamlsky, a tak do toho nepůjde. Podobný názor má spousta lidí. Avšak, pokud trénink vypadá spíš jako running-sushi nebo bufet, není to ideální pojetí věci.
Chtěla bych se vás ale zeptat – chodíte do práce zadarmo, anebo to děláte kvůli výplatě?
Někteří – a já mezi ně rozhodně patřím – samozřejmě pracují rádi a moc je to baví. Neznamená to ale, že by bylo možné dělat celý život věci jen tak. Dostat odměnu je žádoucí a normální. Pokud bychom naopak odměnu dostávali jen tak (třeba ve formě vysoké renty), chvíli by nám to dělalo radost, ale stejně bychom postupně hledali cesty, jak si to zasloužit a odpracovat… a platí to jak pro kočky, tak pro lidi. Vše je tedy o rovnováze.
Mýtus č.6: Bez klikru to s kočkou nejde
„Klikr trénink kočky“ vypadá, patrně kvůli šikovnému marketingu, jako zajetá metodika speciálně uzpůsobená kočkám. Mnoho lidí je proto přesvědčeno, že kočku bez klikru trénovat nejde, přestože jejich kočka třeba:
- Zná zvuk otevírání konzervy a přiběhne v cuku-letu.
- Umí aportovat, aniž by jí to kdokoli musel učit.
- Ví, kterou návštěvu má ráda a kterou ne – a dle toho se chová.
- Ví, že když bude ničit žaluzie nebo že když bude mňoukat za dveřmi, zaručeně vstanete z postele.
Ani v jedné z těchto situací nikdo klikrem nekliká, že ne?
Ve skutečnosti kliknutí nad kočkou nemá žádnou zázračnou moc, dokud jej nespárujeme s odměnou. Pak má označovat přesný moment, kdy kočka dělá něco, co chceme. Nemusí to být ale jenom kliknutí. Co tedy spíše vymyslet slovíčko, které nepoužíváte příliš často, a kterým můžete klikr v pohodě nahradit?
Bizarní příklad z praxe – co jsou kočky schopné se naučit:
Klientku velmi znepokojovalo chování kocourka. S veterinářem usuzovali, že musí být psychicky nemocný, protože vždy, když se klientka dívala večer na televizi, odešel do koupelny a tam:
– si stoupl zadními na kraj vany – podobně jako postávají surikaty
– začal hluboce mňoukat – prý podobně jako když přijíždí nákladní loď do přístavu
– začal otáčet hlavou z jedné strany na druhou, pohyb byl plynulý a velmi pomalý.
Nebudu Vás zatěžovat zkoumáním a testováním toho, co je pravda, ale – kocourek se patrně postupně, zkusmo, naučil, že právě toto chování paní přiláká se 100% jistotou. Ještě aby ne! A zdůrazňuji – naučil se to sám, nepotřeboval na to trénink s člověkem.
Jestliže je kočka schopna se sama naučit něco takového, jistě ji dokážete naučit, aby třeba chviličku ležela na podložce nebo si nechala ostříhat drápky!
👉 O nočním buzení kočkou se více dočtete v článku Když vás kočka nenechá spát.
👉 A o tom, proč klikr není moje první volba, se dočtete více v tomto facebookovém příspěvku.
Mýtus č.7: Pokud to nejde, je chyba v kočce
Představte si, že nemáte žádnou jinou možnost, jak zjistit, co po vás druhý chce – zda se máte posadit, sníst tři sousta z talíře nebo začít mluvit – a jediné, co můžete následovat, je jednoslovní pochvala či kliknutí, blížíte-li se k cíli. No opravdu, představte si to. V této nelehké pozici je zvíře během tréninku.
Zvíře je právě proto nejlepším učitelem.
Tím mým byl pes Rufus, kterého jsem v Anglii trénovala v rámci zkoušky na vysoké škole. Když jsem během tréninku občas nebyla dostatečně čitelná, dal mi dvě šance svůj přístup přehodnotit. Trpělivě mě pozoroval a snažil se přijít na to, proč označuji právě tento či tamten okamžik či proč v daném momentě mlčím. Pokud jsem svoji čitelnost přesto nevylepšila (z jeho pohledu), prostě si povzdychl, sebral míček a šel ho žvýkat do pelíšku. Trénink jeho rozhodnutím zkrátka skončil a já jsem odešla domů přemýšlet.
A opravdu – stačilo změnit pár detailů na mé straně a začalo se dařit! Doporučuji přijmout stejný přístup, a k tréninku přistupovat se sebereflexí a pokorou.
Závěr, který to dává dohromady
Ačkoli jsem se snažila nejasnostem maximálně vyhnout, možná Vám vrtá hlavou, k čemu vlastně slouží ten klikr, jak vlastně tu kočku začít trénovat či jak se dá kočka naučit na cestování k veterináři…
Tyto možné nejasnosti a slepá místa pramení z faktu, že trénink je nádhernou disciplínou s mnoha kapitolami, zatímco tento článek má za cíl vyvrátit nejčastější mýty a na víc nezbývá čas.
Vyzývám tedy k samostudiu, ať už to bude zde na mém blogu či facebookové stránce či kdekoli jinde. A pokud víte, že byste se do toho chtěli pustit se mnou, odkazuji na své poradenství.
Bc. Kateřina Štiblická, MSc.
klinická kočičí behavioristka